Židé a následující
Sledujeme-li různé výběžkové nálady posledních dnů, či ty blízkovýchodní trvající mnohá desetiletí, nelze než formálně konstatovat v prvním případě několik staletí a v druhém několik tisíciletí, nic nového. Současně je sice hlavní roznětkou pro každého něco jiného, avšak historickou nenávist k jinakosti si s sebou nesou oba stejně. Mnoho lidí, občas zřejmě každý, snaží se z neúspěchu či frustrace obvinit někoho jiného, relativně „vyčuhujícího“ z řady. Zatímco však většina dokáže svůj prvotní výbuch sebezpytovat a nepoklesne k slovním a horším výpadům, část nějakou svou frustraci schovává za nějakou formu xenofobie či rasismu. Není zde prostor pro hlubší historický náhled či analýzy současného neutěšeného stavu, ale můžeme alespoň nahlédnout, jak to bylo s židovskými sousedy u nás ve Břehách.
Židovské obyvatelstvo se až do 18. století na venkově příliš nevyskytovalo a nejvíce se drželo ve městech či v jejich bezprostřední blízkosti. Vyhnání židů Marií Terezií a pogrom téhož roku 1774 v Praze však židovské obyvatelstvo výrazně rozptýlilo po venkově. I když byl zákaz o pár let odvolán, židů už se do Prahy vrátilo podstatně méně, než jich odešlo a většina tak zapustila kořeny v jiných městech a zejména právě na venkově. Zejména dle pozemkových knih se však stěhování na venkov dotklo Břehů jen minimálně, respektive v delším horizontu, když si panskou hospodu č.p. 11 kupuje v roce 1787 Josef Fink a 22 let ji provozuje. Na předchozí sousedství židovských (před r. 1774) nás upozorňuje tzv. „soupis víry“ z roku 1671, který ve Břehách uvádí dva židy (tedy dva muže a zároveň usedlé, lze tedy předpokládat dvě rodiny) či nás na něj upozorňují dvě jména Samuel v č.p. 2 v letech 1713 až 1777, když byl toho roku v tomto domě zapsán Jan Samek…. Podložitelnější vlna židovských sousedů přišla po roce 1848. V č.p. 23 se v roce 1851 usadil Emanuel Winternitz a jeho dům pak v r. 1876 přešel na jeho dceru Vilemínu a jejího nastávajícího Salomona Picka. Ti dům drželi až do její smrti (1900), ale jejich jediná dcera Pavlína provdaná za Richarda Poppera ještě v témže roce dům prodává. Významnější stopu v obecním společenském a hospodářském životě pak zanechali majitelé již zmíněné panské hospody č.p. 11. Tu koupil v roce 1849 Moses Weisensten, který provdal svou dceru a předal svůj majetek Alexanderu Kopperlovi, jenž pocházel z významné a zámožné židovské rodiny usedlé v Pardubickém kraji. Ten zřejmě přinesl do obchodu i finanční kapitál, a tak vedle hostince a souvisejícího hokynářství (obchodu se smíšeným zbožím) postupně nově vzniká obchod s pánskou i dámskou konfekcí a textilem, obchod se stavebninami a také zřejmě nejvýnosnější výroba lihovin. Po požáru v roce 1901 již jeho syn Josef také původní budovu č.p. 11 významně rozšířil o č.p. 101 a 107, když v jednom z nich nechal vystavět divadelní sál a v části pak zřídil novou zbrojnici pro místní hasiče. Je též spoluzakladatelem Vodního družstva, břežské kampeličky či Hospodářsko-čtenářské besedy, která se ve Břehách zasloužila o založení rozličných spolků či založení knihovny. O jeho obchodních schopnostech a transakcích či společenských zásluhách o obec bychom mohli zvláště s přibývajícími úředními materiály první poloviny 20. století hovořit ještě dlouho. Kopperlové zůstali obci věrní, i když svůj hlavní obchod přesunuli do Přelouče, kde vystavěli i obchodní dům. Výraznou osobností z rodu Kopperlů a také posledním, který se po 2. světové válce do Břehů vrátil, byl Arnošt Kopperl. Ten utekl před fašismem do Francie a po jejím obsazení Hitlerem dále do Anglie, kde působil v rámci jednotek československé armády a dosáhl až hodnosti majora. Po válce se navrátil zpět, ale po roce 1948 mu komunisté většinu majetku zabavili a do roku 1963 mu ponechali jen vlastnictví č.p. 107. Do roku 1966 pak jako Arnošt Louba dožil v přeloučském domově důchodců. Kopperlové a další židé ze Břehů se také zasloužili o zbudování židovského hřbitova na Svatém poli v Přelouči, kde je také většina z nich pochována.
dr. Miroslav Tyč
